ŘEČNÍCI

Stanislav Balík

Stanislav Balík byl v letech 1979 – 1989 podnikovým právníkem, od roku 1990 praktikoval jako advokát. V letech 1994 – 2004 působil v představenstvu České advokátní komory, v roce 1999 byl zvolen jejím prvním místopředsedou, v letech 2002 – 2003 byl předsedou ČAK. Soudcem Ústavního soudu České republiky byl prezidentem jmenován dne 26. května 2004. Po završení desetiletého mandátu se vrátil k advokacii. Od roku 2015 je vedoucím české delegace při Radě evropských advokátních komor (CCBE), v roce 2016 byl místopředsedou, od roku 2017 je předsedou jejího Výboru pro země střední a východní Evropy (PECO). Od roku 1996 působí na katedře právních dějin Fakulty právnické ZČU, přednáší i na Právnické fakultě MU, Filozofické fakultě MU, Právnické fakultě UP a na Vysoké škole CEVRO Institut. Stanislav Balík hojně publikuje a je autorem a spoluautorem řady učebnic a článků v odborných časopisech. Byl vedoucím autorského kolektivu monografií „Dějiny advokacie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ (2009), vydané též v anglické verzi „History of the Legal Profession in Bohemia, Moravia and Silesia“ (2010), a Dějiny českého notářství" (2014). Působí v redakčních radách řady českých a zahraničních časopisů. V roce 2003 se stal nositelem stříbrné Randovy medaile.

Michal Bobek

Narozen v roce 1977, magistr v oboru právo a v oboru mezinárodní vztahy (Univerzita Karlova v Praze), diplom anglického práva a práva Evropské unie (Univerzita v Cambridge), Magister Juris (Univerzita v Oxfordu, St. Edmund Hall), doktor práv (Evropský univerzitní institut, Florencie), další studia na Svobodné univerzitě v Bruselu a na Univerzitě v Queenslandu (Austrálie). Asistent předsedy Nejvyššího správního soudu České republiky (2005-2009), poté vedoucí Oddělení dokumentace a analytiky téhož soudu (2008-2009); složení odborné justiční zkoušky v České republice (2009), vyučující (2011-2012) a následně vědecký pracovník (2013-2016) Institutu evropského a srovnávacího práva Oxfordské univerzity; profesor College of Europe v Bruggách (2013-2015), generální advokát Soudního dvora od 7. 10. 2015.

Gabriela Dobrovičová

Pôsobí ako docentka na Ústave teórie práva Gustava Radbrucha na Právnickej fakulte UPJŠ v Košiciach. Vo svojej vedeckej práci sa venuje problematike prameňov práva a vzťahu vnútroštátneho právneho poriadku a práva Európskej únie. Je autorkou monografie, desiatok vedeckých prác a spoluatorkou učebnice z Teórie práva a viacerých učebných textov. Aktívne sa zúčastňuje predovšetkým na domácich a zahraničných konferenciách. V súčasnosti zastáva funkciu dekanky Právnickej fakulty UPJŠ v Košiciach.

Chile Eboe-Osuji

Soudcem Mezinárodního trestního soudu byl jmenován ke dni 11. 3. 2012, a to na dobu devíti let. Službu na plný úvazek na soudu převzal dne 16. 3. 2012. Jako státní příslušník Nigérie byl zvolen ze seznamu A (trestní právo hmotné a procesní) dne 16. 12. 2011.

Před svým nástupem na Mezinárodní trestní soud byl soudce Eboe-Osuji právním poradcem Vysokého komisaře OSN pro lidská práva. V tomto období předkládal podání k Evropskému soudu pro lidská práva i Nejvyššímu soudu Spojených států amerických. V letech 1996 až 2008 působil jako hlavní odvolací zástupce pro stíhání ve věci Charlese Taylora u Zvláštního soudu pro Sierra Leone a zastával několik funkcí u Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu, a to na pozici vedoucího senátů v letech 2008 až 2010 a vedoucího vyšetřovatele v letech 2000 až 2003.

Jako pomocný profesor na Právnické fakultě Univerzity v Ottawě v Kanadě přednášel mezinárodní trestní právo a má rozsáhlou studijní a publikační historii.

Soudce Eboe-Osuji pracoval jako právní expert delegace Nigérie ve Zvláštní pracovní skupině pro zločin agrese ICC-ASP a rovněž praktikoval jako advokát v řadě trestních, civilních i ústavních věcí projednávaných před vnitrostátními soudy v Nigérii a Kanadě.

Je držitelem titulu LL.B. z Univerzity v Calabaru v Nigérii z roku 1995, titulu LL.M. z McGill University v Kanadě z roku 1991 a titulu Ph.D. v oboru mezinárodního trestního práva z Amsterdamské university v Nizozemsku z roku 2011.

Roman Fiala

Místopředsedou Nejvyššího soudu byl prezidentem České republiky jmenován od 1. 1. 2011.
Od roku 1987 pracoval na Městském soudu v Brně a v roce 1989 se stal jeho soudcem. V roce 1993 nastoupil jako soudce na Krajský soud v Brně a v letech 2001 – 2002 byl jeho místopředsedou. Od roku 2002 do současnosti je soudcem Nejvyššího soudu v Brně. V roce 2003 byl jmenován předsedou senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. V roce 2003 byl v rámci Nejvyššího soudu jmenován soudcem Zvláštního senátu pro řízení v kompetenčních sporech.

Přednáší pro soudce a notáře. Externě vyučuje na Právnických fakultách Univerzity Karlovy v Praze a Masarykovy univerzitě v Brně.

Je členem redakční rady časopisu Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva a členem redakční rady časopisu Ad Notam.

Je členem Vědecké rady Univerzity Karlovy a Vědecké rady Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Je předsedou komise pro rekodifikaci českého civilního procesu. Je Právníkem roku 2015 v oboru občanské právo.

Damijan Florjančič

Mag. Damijan Florjančič absolvoval Právnickou fakultu Univerzity v Lublani v roce 1987. V roce 1981 složil státní zkoušku z práva a v roce 2005 získal magisterský titul na lublaňské Právnické fakultě s kvalifikační prací na téma trestní soudnictví.

Svoji odbornou kariéru zahájil na místní správě obce Sežana. Pokračoval jako stážista na Vrchním soudě v Koperu. V letech 1981 – 1986 byl zástupcem vedoucího a později vedoucím Státního zastupitelství v Koperu pro oblast Sežany.

V roce 1986 byl zvolen soudcem Okresního soudu v Koperu a byl jmenován vedoucím pro oblast Sežany po dobu jednoho roku. V roce 1994 byl jmenován předsedou Krajského soudu v Koperu a v této funkci setrval do roku 2001, kdy byl jmenován soudcem Vrchního soudu v Koperu, kde soudil do roku 2006. Ve své profesní dráze pokračoval jako soudce dočasně přidělený k Ministerstvu spravedlnosti, v roce 2008 byl jmenován ředitelem Střediska pro soudní vzdělávání. V období 2003 – 2014 byl předsedou trestního oddělení Slovinské asociace soudců.

V roce 2010 se stal soudcem Nejvyššího soudu Slovinské republiky a v únoru 2017 byl jmenován jeho předsedou.

Jan Kuklík

Od února roku 2014 děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, ředitel Ústavu právních dějin Právnické fakulty Univerzity Karlovy a profesor tamní katedry právních dějin.

Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze vystudoval v roce 1989, ve stejném roce získal titul doktor práv (JUDr.). V letech 1991 a 1992 studoval jako postgraduální hostující student na koleji St. Edmund Hall v Oxfordu. Postgraduální doktorské studium v oboru právní dějiny a teorie práva ukončil v roce 1995. V roce 1999 se Jan Kuklík stal docentem českých a československých právních dějin. Od roku 2001 užívá titul doktora právních věd (DrSc.), v roce 2005 byl jmenován v oboru právní dějiny profesorem. Byl rovněž účastníkem International Visitor Leadership Program, pořádaného ministerstvem zahraničí USA se zaměřením na právnické vzdělávání na amerických univerzitách (2007). Je autorem nebo spoluautorem řady vědeckých publikací. V roce 2011 obdržel zvláštní cenu rektora Univerzity Karlovy za monografii Osvobozené Československo očima britské diplomacie". Publikace Znárodněné Československo" a Dlouhé stíny Mnichova" byly v letech 2012 a 2013 oceněny mezi nejvýznamnějšími vědeckými monografiemi vydanými na Univerzitě Karlově. V současnosti je hlavním řešitelem projektu NAKI Ministerstva kultury, věnujícímu se právnímu postavení menšin.

Zdeněk Kühn

Zdeněk Kühn, soudce Nejvyššího správního soudu. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a University of Michigan Law School, Ann Arbor v USA, kde jako první z České republiky získal titul doktora právních věd. V letech 1997  2001 pracoval v advokátní kanceláři jako advokátní koncipient. Od roku 2000 působil jako odborný asistent a v roce 2006 se stal docentem na katedře teorie práva a právních učení Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde dosud působí jako pedagog. Od roku 2004 byl tři roky asistentem soudce na Ústavním soudu, podílel se rovněž na činnosti Legislativní rady vlády České republiky. V roce 2008 byl jmenován soudcem a přidělen k Nejvyššímu správnímu soudu. Je autorem několika monografií a desítek článků publikovaných u nás i v zahraničí.

Elisabeth Lovrek

Po studiu práva na Vídeňské univerzitě zahájila v roce 1987 svou soudní kariéru jako soudkyně okresního soudu ve Vídni. Od roku 1990 do roku 2002 pak působila jako civilní soudce u Vídeňského krajského soudu a Vídeňského odvolacího soudu. V roce 2003 byla jmenována na Nejvyšší soud. Hlavními oblastmi jejího zájmu coby soudkyně tohoto soudu jsou zejména právo pracovní, insolvenční, nájemní, arbitrážní, právo deliktní a dědické. V roce 2015 byla jmenována místopředsedkyní Nejvyššího soudu a 1. července 2018 jeho předsedkyní. Vedle svých povinností, souvisejících se správou soudu, je současně předsedající soudkyní Druhého občanskoprávního senátu. Elisabeth Lovrek je autorkou řady publikací o civilním hmotném a procesním právu a je spolueditorkou odborného právního časopisu. Vyučuje civilní proces na Vídeňské univerzitě a je členkou řady rakouských právních spolků.

Lord Jonathan Mance

Bývalý místopředseda Nejvyššího soudu Spojeného království (2017 - červen 2018). Lord Mance studoval právo na University College v Oxfordu, sbíral zkušenosti v advokátní kanceláři v Hamburku a provozoval praxi v obchodní advokátní komoře (od roku 1982 jako Queen’s Counsel) v Anglii, stejně jako v Hongkongu a na Bahamách, a to až do roku 1993. Je rovněž zakládajícím ředitelem Bar Mutual Indemnity Insurance Fund. Mezi léty 1993  1999 působil jako soudce Queen’s Bench u Obchodního soudu. Od roku 1999 vykonával činnost na Odvolacím soudu a od roku 2005 u Odvolací komory Sněmovny lordů. Stal se soudcem nově zřízeného Nejvyššího soudu Spojeného království v roce 2009 a v roce 2017 rovněž jeho místopředsedou. Ve Sněmovně lordů rovněž předsedal podvýboru „E“ v European Union Select Committee, zabývajícím se návrhy v oblasti evropského práva a institucí a podílejícímu se na její zprávě ohledně Lisabonské smlouvy; také vedl pracovní skupiny zaměřené na vnitrostátní aplikaci směrnic OECD pro nadnárodní společnosti či podávání zpráv o problému beztrestnosti ve vztahu k násilí na ženách v Kongu. Mezi léty 2000  2003 byl opětovně zvolen předsedou Poradního výboru evropských soudců Rady Evropy, u kterého až do roku 2011 zastupoval Spojené království. Dále byl členem sedmičlenného výboru, který ve smyslu čl. 255 Smlouvy o fungování Evropské unie vydává stanovisko k vhodnosti kandidátů na funkce soudce a generálního advokáta Soudního dvora, a to během prvních osmi let od zahájení jeho činnosti v březnu 2010. V současné době je předsedou Výkonného výboru Mezinárodní právní asociace s pobočkami ve více než 60 jurisdikcích po celém světě a členem Skupiny pro soudcovskou integritu (Judicial Integrity Group). Ve Spojeném království kromě toho předsedá Poradnímu výboru pro mezinárodní právo soukromé.

Jan Passer

Jan Passer je soudcem Tribunálu Soudního dvora Evropské unie, před jmenováním působil jako soudce Nejvyššího správního soudu. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V letech 2001  2005 byl soudcem Obvodního soudu pro Prahu 2. Od září 2004 do srpna 2005 byl dočasně přidělen k Nejvyššímu správnímu soudu. Jeho stálým soudcem se stal v září roku 2005. V letech 2001  2003 působil jako externí přednášející Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, v současnosti je externím přednášejícím na Právnické fakultě Masarykovy univerzity a Justiční akademii, vše v oblasti práva Evropské unie. Absolvoval řadu dlouhodobých pracovních a studijních pobytů v zahraničí. Nejvyšší správní soud reprezentuje v EU Forum of Judges for the Environment a patří mezi zakládající členy České společnosti pro evropské a srovnávací právo.

Lenka Praženková

Lenka Praženková je predsedníčkou Súdnej rady Slovenskej republiky. Najvyšší nezávislý ústavný orgán súdnej moci garantujúci predovšetkým nezávislé postavenie súdnej moci a sudcovskú legitimitu, zodpovedajúci za chod súdnictva, správu súdnej moci a súdnictva, ako aj transparentnosť súdnictva, vedie od júla 2017. Za člena súdnej rady bola zvolená sudcami Slovenskej republiky vo voľbách v roku 2017. Bezprostredne pred zvolením za predsedníčku súdnej rady pôsobila ako predsedníčka senátu obchodnoprávneho kolégia Najvyššieho Súdu Slovenskej republiky. Okamihom zvolenia za predsedníčku súdnej rady má výkon funkcie sudcu prerušený.

Svoju kariéru v oblasti justície odštartovala ako justičná čakateľka v roku 1993 po úspešnom absolvovaní právnickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave. V roku 1995 absolvovala odbornú justičnú skúšku. Od roku 1997 zastávala funkciu sudkyne Krajského súdu v Bratislave. V dôsledku mimoriadnej rodinnej udalosti na určitý čas rady sudcov opustila a pôsobila ako advokátka. V roku 2003 sa do justície vrátila a pôsobila ako sudkyňa na Okresnom súde Bratislava I na občianskoprávnom a neskôr obchodnom grémiu.

Časť svojej sudcovskej kariéry vykonávala aj na Okresnom súde v Pezinku, kde zastávala zároveň aj post predsedníčky súdu. Od roku 2010 pôsobila ako sudkyňa občianskoprávneho kolégia a neskôr ako predsedníčka senátu obchodnoprávneho kolégia a podpredsedníčka Krajského súdu v Bratislave. Od roku 2012 do roku 2017 bola členkou Rady Justičnej akadémie Slovenskej republiky.

V súčasnosti jej plynie v poradí druhé trojročné obdobie členstva v skúšobnej komisii pre justičné skúšky v Justičnej akadémii Slovenskej republiky. Aktívne sa zapája do vzdelávania mladých študentov a zúčastňuje sa domácich i zahraničných odborných konferencií. Pod jej vedením vznikol špeciálny vzdelávací projekt, ktorý približuje význam a fungovanie súdnej rady deťom a študentom základných a stredných škôl v Slovenskej republike.

František Púry

V letech 1980  1984 studoval na Právnické fakultě nynější Masarykovy univerzity v Brně (tehdy Univerzita Jana Evangelisty Purkyně), kterou úspěšně ukončil v roce 1984 a následujícího roku mu byl po rigorózním řízení udělen titul „JUDr.“ Po ukončení čekatelské praxe se v roce 1985 stal soudcem z povolání a v soudcovské funkci působil nejdříve na všech stupních vojenské justice, po jejím zániku je od roku 1993 soudcem Nejvyššího soudu České republiky se sídlem v Brně. Je zařazen na trestním kolegiu tohoto soudu a specializuje se zejména na hospodářskou a majetkovou kriminalitu. Působí též jako člen velkého senátu a evidenčního senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, v jejichž rámci se podílí na tvorbě judikatury Nejvyššího soudu v trestních věcech. Od 1. 9. 2015 zastává funkci předsedy trestního kolegia Nejvyššího soudu. Kromě toho se věnuje publikační činnosti, a to jako spoluautor některých knižních publikací z oboru trestního práva hmotného i procesního (např. komentářů k trestnímu zákonu, k trestnímu zákoníku, k trestnímu řádu a k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob, učebnic trestního práva hmotného i procesního, příručky o trestné činnosti v oblasti podnikání, příručky o postavení poškozeného a náhradě škody v trestním řízení, vzorů podání a rozhodnutí v trestním řízení, atd.) a jako autor nebo spoluautor řady časopiseckých statí v odborném tisku, zejména v časopisech Právní rozhledy, Trestněprávní revue a Bulletin advokacie. Pravidelně se zúčastňuje odborných právních konferencí (např. Karlovarské právnické dny, Nové jevy v hospodářské kriminalitě, atd.) a podílí se na výuce na některých vysokých školách i na Justiční akademii. V roce 2015 úspěšně ukončil studium v doktorském studijním programu na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a byl mu udělen titul „Ph.D.“.

Marek Safjan

Narodil se v roce 1949. V rámci studia získal titul doktor práv (University of Warsaw, 1980), habilitace v oboru právní věda (University of Warsaw, 1990), profesor práva (1998), ředitel Ústavu občanského práva University of Warsaw (1992 – 1996), prorektor University of Warsaw (1994 – 1997), generální tajemník Polské sekce Henri Capitant asociace přátel francouzské právní kultur (1994 – 1998), zástupce Polska ve Výboru bioetiky Rady Evropy (1991 – 1997), soudce (1997 – 1998), poté předseda Ústavního soudu (1998 2006), člen (1994), poté místopředseda (2010) Mezinárodní akademie srovnávacího práva, člen Mezinárodní asociace pro právo, etiku a vědu (od 1995), člen Helsinského výboru v Polsku; člen Polské akademie umění a věd; vyznamenán Pro Merito generálním tajemníkem Rady Evropy (2007), autor mnoha publikací v oblasti občanského, medicínského a evropského práva; Doctor honoris causa Evropského univerzitního institutu (2012), soudce Soudního dvora od 7. 10. 2009.

Pavel Šámal

Pavel Šámal, předseda Nejvyššího soudu od 22. 1. 2015 a profesor trestního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě.

Po úspěšně ukončených studiích na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 1977 získal nejprve roku 1980 akademický titul doktor práv (JUDr.), následně získal v roce 1999 akademický titul „doktor“ (Ph.D.). V roce 2001 byl jmenován docentem pro obor trestní právo a v roce 2006 byl jmenován prezidentem republiky profesorem pro obor trestní právo, kriminologie a kriminalistika. Soudcovskou kariéru zahájil u Okresního soudu v Mostě v roce 1979, později působil na Krajském soudu v Ústí nad Labem a od roku 1991 na Nejvyšším soudě České republiky jako soudce a předseda senátu trestního kolegia. Je členem pracovní komise Legislativní rady vlády České republiky pro trestní právo (od roku 1998) a redakčních rad odborných časopisů Právní rozhledy, Bulletin advokacie, Soudní rozhledy, Trestněprávní revue a Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – Výběr judikátů Evropského soudu pro lidská práva, považovaných Nejvyšším soudem za významné pro justiční praxi. Od roku 2002 je členem Mezinárodní asociace trestního práva (Association Internationale de Droit Pénal/International Association of Penal Law). Je také členem Vědecké rady Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a Vědecké rady Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a dlouholetým členem komisí Ministerstva spravedlnosti pro rekodifikaci trestního práva hmotného a procesního.

Juraj Schwarcz

Narodený v roku 1952; doktor práv (Univerzita Komenského v Bratislave, 1979), podnikový právnik (1975 1990); tajomník poverený obchodným registrom pri Mestskom súde v Košiciach (1991), sudca Mestského súdu v Košiciach (január  október 1992); sudca a predseda senátu Krajského súdu v Košiciach (november 1992  2009), sudca pridelený na Najvyšší súd Slovenskej republiky, obchodný senát (október 2004  september 2005), predseda obchodnoprávneho kolégia Krajského súdu v Košiciach (október 2005  september 2009), externý člen Katedry obchodného a hospodárskeho práva Univerzity P. J. Šafárika v Košiciach (1997  2009), externý člen pedagogického zboru Justičnej akadémie (2005  2009), sudca Všeobecného súdu od 7. 10. 2009.

Jukka Sippo

Narodil se dne 7. 9. 1961. Titul magistr práv získal v roce 1986. Justiční praxe v roce 1987.

Asistent na Katedře soukromého práva na Právnické fakultě Univerzity v Helsinkách v roce 1986. Pomocný člen Městského soudu v Helsinkách (1986 1988). Notář a soudce Obvodního soudu v Iitti (1986 1987). Soudce Městského soudu v Helsinkách (1988 1993). Soudce obvodního soudu (1993 1996). Soudní sekretář na Nejvyšším soudě (1996 2001). Odborný poradce na legislativním oddělení Ministerstva spravedlnosti (1998 1999). Poradce na Nejvyšším soudě (2001 2007). Soudce Nejvyššího soudu od 1. 1. 2008. Předseda Výboru pro rozvoj Nejvyššího soudu od 2014.

Poradce pro legislativu v oblasti procesního práva jmenovaný ministrem spravedlnosti (2000 2001). Vedoucí oddělení Komise pro stížnosti spotřebitelů (1999 2007), místopředseda a člen pléna (2003 2007). Předseda Sportovní arbitrážní komise (2012 2016).

Daniel Šváby

Narodený v roku 1951, doktor práv (Univerzita Komenského v Bratislave), sudca Okresného súdu v Bratislave, sudca odvolacieho súdu poverený občianskoprávnou agendou a podpredseda Krajského súdu v Bratislave, člen sekcie občianskeho a rodinného práva pri Inštitúte práva ministerstva spravodlivosti, dočasný sudca Najvyššieho súdu poverený obchodnou agendou, člen Európskej komisie pre ľudské práva (Štrasburg), sudca Ústavného súdu (2000 - 2004), sudca Súdu prvého stupňa od 12. 5. 2004 do 6. 10. 2009; sudca Súdneho dvora od 7. 10. 2009.

Daniela Švecová

Predsedníčkou Najvyššieho súdu Slovenskej republiky je od 2. 10. 2014. Narodila sa v Nových Zámkoch. Po úspešnom ukončení štúdia na Právnickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave (1974) jej bol v roku 1977 priznaný titul JUDr." V roku 1986 vykonala II. atestáciu v rámci rezortu Ministerstva spravodlivosti SR. V justičnom prostredí začala pracovať hneď po skončení štúdia na právnickej fakulte, od roku 1974 bola justičnou čakateľkou na Okresnom súde v Trnave, na tomto súde absolvovala v roku 1975 justičnú skúšku a do roku 1980 tu pôsobila vo funkcii predsedníčky senátu. V roku 1980 odišla na Okresný súd v Nových Zámkoch a v roku 1981 na Krajský súd v Bratislave, kde pracovala najskôr ako sudkyňa a neskôr ako predsedníčka senátu. Na Najvyššom súde Slovenskej republiky pôsobí ako sudkyňa od roku 1991, od roku 1999 aj ako predsedníčka senátu občianskoprávneho kolégia. V rokoch 2005 2010 vykonávala funkciu podpredsedníčky Najvyššieho súdu Slovenskej republiky. Podstatnú časť svojho profesionálneho života sa venuje občianskemu právu. Má autorskú účasť na šiestich publikáciách (Občiansky zákonník – komentár a súvisiace predpisy, Vzory zmlúv a právnych podaní s komentárom, Slovník slovenského práva, učebnica Občianskeho práva procesného – základné konanie, Zborník zo XVI. konferencie Karlovarských právnických dní a Zborník zo sympózia s medzinárodnou účasťou „Pracovné právo v zjednotenej Európe“). Je externou členkou pedagogického zboru Justičnej akadémie SR.

Irene Tricomi

Soudkyně Irene Tricomi působí v italském soudnictví od února 1989. Během své soudcovské praxe pracovala na soudu pro mladistvé v Neapoli a jako soudkyně občanskoprávního úseku na obecném soudě v Neapoli se zaměřovala na problematiku nemovitostí, veřejné správy, rodinného práva, ochranných známek a patentů.

Po přesunu do Říma působila soudkyně Irene Tricomi na Oddělení výzkumu a dokumentace u italské Nejvyšší rady soudnictví.

V rámci své soudcovské činnosti pracovala rovněž jako asistentka pro výzkum u italského Ústavního soudu.

Od roku 2010 je soudkyní Nejvyššího kasačního soudu, kde rozhoduje případy týkající se pracovního práva a práva sociálního zabezpečení.

Vedle úlohy soudkyně Nejvyššího kasačního soudu zastává současně i funkci zástupkyně generálního tajemníka tohoto soudu.

Soudkyně Irene Tricomi se věnuje přednáškové činnosti a je autorkou řady vědeckých publikací.

Jarmila Urbancová

Podpredsedníčkou Najvyššieho súdu Slovenskej republiky je od 7. 6. 2013. Momentálne je vo funkcii druhé funkčné obdobie. Absolvovala Právnickú fakultu Univerzity Komenského v Bratislave, na ktorej jej bol po vykonaní rigoróznej skúšky udelený titul doktorky práv. Pracovala ako referentka – právnička v Pozemných stavbách, š.p. Bratislava. Od roku 1991 pôsobila na Ministerstve spravodlivosti Slovenskej republiky, najskôr ako referentka, neskôr ako vedúca oddelenia rehabilitácií a odškodňovania. Justičnú skúšku úspešne vykonala v roku 1994. V roku 1996 bola zvolená za sudkyňu Krajského súdu Bratislava. Od roku 1997 pôsobila na Krajskom súde v Trnave, najskôr ako sudkyňa, od roku 2002 predsedníčka senátu. V rokoch 2009 až 2010 bola podpredsedníčkou krajského súdu. Sudkyňou Najvyššieho súdu Slovenskej republiky je od roku 2010. V rokoch 2007 až 2009 bola tiež členkou disciplinárneho senátu prvého stupňa a v rokoch 2010  2013 predsedníčkou odvolacieho disciplinárneho senátu. Od roku 2010 je členkou Rady Justičnej akadémie Slovenskej republiky. Od nástupu do funkcie sudkyne vykonávala rozhodovaciu činnosť prevažne v správnej agende, v menšej miere v občianskoprávnej agende. V súčasnosti je členkou správneho kolégia Najvyššieho súdu Slovenskej republiky – predsedníčkou senátu so špecializáciou na oblasť finančného práva.

Ladislav Vojáček

Absolvent brněnské právnické fakulty (1975) v současné době přednáší na své mateřské fakultě. Doktorát, hodnost kandidáta věd a profesuru získal na Univerzitě Karlově v Praze (1979, 1986, 2010). Habilitoval se v roce 1996 na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Samostatně vydal učebnici České právní dějiny do roku 1918" (2004) pro bratislavskou UK a monografie Celní právo a celní politika v procesu prvního sjednocení Německa" (1995), Urážky, pomluvy, nactiutrhání: Ochrana cti v československém trestním právu" (2006) a První československý zákon" (2018). Jako spoluautor se podílel na řadě českých a slovenských právněhistorických učebnic. V roce 2010 se stal hlavním řešitelem výzkumného projektu, z nějž vzešla dvoudílná monografie Vývoj soukromého práva na území českých zemí" (2012). Zapojil se do několika dalších výzkumných projektů, zejména obsáhlou statí Brněnská právnická fakulta v meziválečném období let 1919 – 1939" přispěl do publikace Československé právo a právní věda v meziválečném období a jejich místo ve střední Evropě". Jeho odborný zájem se v současné době soustřeďuje především na novější českou a slovenskou právní historii (publikace k vývoji právní vědy a právnického vzdělávání, historii pracovního a obchodního práva, začleňování Slovenska do Československa po vzniku republiky, zákonodárství poválečné SNR, atd.).

Jozef Vozár

Narodil sa 31. 7. 1967 v Liptovskom Mikuláši, kde absolvoval základnú školu a gymnázium M. M. Hodžu. Po skončení Právnickej fakulty UK v Bratislave nastúpil na Ústav štátu a práva SAV, kde pôsobí v súčasnosti ako riaditeľ. Od roku 1997 do roku 2017 bol činný aj ako advokát.

V roku 1996 sa stal štipendistom Nadácie Alexandra von Humboldta. Okrem toho absolvoval študijný pobyt v Inštitúte Max Plancka v Mníchove. V rokoch 1999 –  2001 bol členom APS Consortium vedeného European Law & Policy Advisory Group, GbR (ELPA-Group), ktoré v rámci projektu PHARE poskytovalo právnu pomoc pri aproximácii legislatívy Slovenskej republiky zameranej na krátkodobé a strednodobé priority Partnerstva pre vstup do Európskej únie.

Je členom viacerých vedeckých a správnych rád a redakčných rád časopisov Právny obzor a Duševné vlastníctvo. Od roku 2011 je externým lektorom Justičnej akadémie SR.

Napísal desiatky vedeckých a odborných článkov doma a v zahraničí a viacero publikácií. Za publikačnú činnosť získal viaceré ocenenia. Monografie Komentár k tlačovému zákonu a Právo proti nekalej súťaži získali autorskú cenu udeľovanú česko-nemecko-rakúsko-slovenskou spoločnosťou právnikov - Karlovarské právnické dni. Slovenská akadémia vied mu udelila cenu SAV za vedecko-popularizačnú činnosť. V roku 2016 sa stal nositeľom medaily Štefana Lubyho.

V rokoch 2010 – 2012 bol poradcom premiérky Ivety Radičovej pre oblasť rozvoja demokracie a boja proti korupcii. Roku 2014 ho prezident SR Andrej Kiska menoval do Súdnej rady SR.

John M. Walker, Jr.

Soudce John M. Walker v současnosti působí na federálním odvolacím soudu. V letech 2000 –  2006 byl jeho předsedou pro druhý okrsek v New Yorku. Před tím mezi roky 1985 –  1989 působil jako soudce federálního prvostupňového soudu pro jižní okrsek New Yorku.

Soudce Walker byl též předsedou Asociace federálních soudců a členem Soudní konference Spojených států. Předsedal rovněž Kárnému výboru konference a byl součástí dalších výborů, jakými jsou Výkonný a Rozpočtový výbor a rovněž Výbor pro mezinárodní vztahy. V současnosti je přednášejícím na Právnické fakultě Yaleovy univerzity, řídí Asociaci ústavního práva USA, Mezinárodní soudní akademii a je členem představenstva CEELI institutu v Praze.

Po obdržení titulu z Yaleovy univerzity spolu s titulem z Právnické fakulty Univerzity v Michiganu se stal právním poradcem Botswanské republiky. Soudce Walker dále sloužil v zálohách námořních sborů. Taktéž vykonával soukromou právní praxi v New Yourku, kde poté po dobu pěti let působil jako federální státní zástupce, než se opětovně vrátil do soukromé praxe u firmy Carter, Ledyard & Milburn v New Yorku, u níž byl partnerem. V roce 1981 byl jmenován náměstkem ministra financí, kde působil, dokud se nestal soudcem prvostupňového federálního soudu.

V rámci své publikační a přednáškové činnosti se značně věnoval své federální praxi. Spolupracoval se soudními orgány na podporu právního státu v Číně, Středním východě a ve střední a východní Evropě. Obdržel medaili za vynikající výsledky ve federální právní vědě a několik dalších ocenění.

Jean-Claude Wiwinius

Jean-Claude Wiwinius vystudoval Univerzitu Panthéon-Sorbonne v Paříži a po tříletém působení v advokátní komoře v Lucemburku zahájil v roce 1980 svou kariéru soudce, nejprve jako soudce Obvodního soudu v Lucemburku, poté jako soudce Smírčího soudu v Esch-sur-Alzette. Po tříleté odborné praxi referendáře u Soudu prvního stupně Evropských společenství působil jako místopředseda Obvodního soudu v Lucemburku. V roce 1994 byl povolán k funkci generálního advokáta u Nejvyššího soudu a v roce 2008 byl jmenován předsedou senátu Odvolacího soudu. V roce 2015 se stal místopředsedou Nejvyššího soudu a poradcem u Kasačního soudu. Od roku 2012 je soudcem Ústavního soudu.

Dne 2. 8. 2016 byl jmenován předsedou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, čímž zastupoval soudnictví v Lucemburku. Mezi jeho oblasti zájmů patří rodinné právo, trestní právo a lucemburské mezinárodní právo soukromé, o kterém napsal odbornou publikaci.

Od roku 1983 a po dobu 30 let vyučoval občanské právo procesní a mezinárodní právo soukromé v rámci Centre universitaire de Luxembourg. Od roku 1993 je odpovědný za kurzy etiky pro nově jmenované attachés de justice.

Andreas Zünd

Soudce Federálního soudu Švýcarska se narodil v roce 1957. Studoval v Bernu a byl přijat do Švýcarské advokátní komory v roce 1984. Následně získal v roce 1986 doktorát v oboru právo na Bernské univerzitě.

V letech 1986 –  1987 pracoval jako soudní úředník na Vrchním soudě v kantonu Aargau, poté do roku 1996 jako soudní úředník pro švýcarský Federální soud. Andreas Zünd působil v letech 1989 –  2002 jako náhradní soudce a následně do roku 2004 jako soudce Vrchního soudu v kantonu Aargau. V roce 1996 byl zvolen švýcarským parlamentem jako náhradní soudce Federálního soudu a dne 17. 12. 2003 jako soudce Federálního soudu. V letech 2004 –  2008 působil na švýcarském Federálním soudu jako člen trestního kolegia, od té doby působí jako člen druhého veřejnoprávního kolegia. Od dubna 2010 do března 2016 byl předsedou druhého veřejnoprávního kolegia Federálního soudu Švýcarska.